Jak se Jeroným zamiloval I. - IX.

Jak si jeden ženatý chlap v kritickém věku myslel, že našel osudovou životní lásku, a proč se mu to nevyplatilo.

I.

Jeroným byl štastně ženat již dvacet let. Přesněji řečeno, byl ženat dvacet let. Život v manželství se mu již dávno zdál monotónní. Nejvíce ho bavilo, když manželku přišli navštívit její kamarádky nebo kolegyně z práce, zejména ty mladší. Přisedl, zatáhl vyklenuté břicho, vypnul hruď, laškoval s nimi, hleděl jim do očí, trousil lichotky, pronášel dvojsmyslné poznámky, vyprávěl košilaté vtipy, až se mu rosily brýle.

Kamarádky se vždy dobře bavily, méně již jeho manželka Zuzka. Po každé takové domácí sešlosti následovalo dlouhé období dusna, které se naštěstí Jeronýmovi dařilo překlenout buď sypáním si popela na plešatou hlavu nebo v nouzi nějakým vhodným dárkem.

Proto manželka v poslední době organizovala dámské dýchánky raději v blízké v kavárně. Často přemítala, zda se Jeroným chová jako utržený ze řetězu i v práci na pozici redaktora lokálního deníku, jsa obklopen hejnem redaktorek, asistentek, korektorek a editorek. Když jednou přišel domů s oteklou tváří dekorovanou obtiskem čtyř prstů a tvrdil, že to má z alergie na tiskařskou čerň, měla jasno.

Jeronýmovi se tvář časem zahojila. Filaovorudá se proměnila nejprve na kafebraun do zelena, posléze na žlutou a nakonec to byl zase růžolící funící dychtivý Jeroným. Nicméně v něm zesiloval pocit, že mu něco chybí.

Jednoho dne se na něj v místní samoobsluze usmála neznámá žena. Jen tak, vůbec se neznali. Stalo se to, když oba v jednu chvíli sáhli po posledním zlevněném másle. Byl první, ale podal jí ho. Je přece gentleman.

,,Děkuju vám, pane," pronesla zvučně a odvlnila se do oddělení cukrovinek.

Její úsměv, který mu při vzájemném střetu pohledů věnovala a zároveň ho jím odměnila, nepovažoval za účelový, ba musel na něj stále myslet. Myslel na něj u regálu se salámy a klobásami, myslel na něj u regálu se zeleninou, kde měl za úkol koupit květák a tři mrkve, myslel na něj u kasy. Za ženou se stále ohlížel, ale ona si hleděla svého nákupu a Jeronýma si k jeho velkému zklamání dál už nevšímala, přestože břicho okamžitě dostal pod kontrolu a hrudník nafoukl jako Shrek.

Jeroným se odtáhl napůl rozjařen a napůl zklamán domů. Jeho smíšené emoce rozťala manželka hned za dveřmi, kde proměřovala miniaturní vzdálenosti jejich panelákového zádveří, protože se právě rozhodla vyměnit pozici botníku a věšáku na šaty.

,,Dobře, že jdeš. Prosim tě, potřebovala bych přesunout botník, asi to budeš muset odšroubovat od zdi ..."

Jeronýmovi se znova vybavily krásné bílé zuby v širokém úsměvu neznámé ženy ze samoobsluhy. Mohlo jí být asi čtyřicet jako Jeronýmovi a kromě krásného úsměvu měla i hezkou postavu a byla elegantně oblečená. Hleděl zasněně přes manželku do dáli, tedy spíše do horní police se svými klobouky.

,,Posloucháš mě vůbec?"

II.

Tázavě se na Jeronýma zahleděla: ,,Kde jsi bloumal?"

,,Kde bych bloumal, v chlaďáku, ale prostě už to bylo vyprodaný," pohladil si pleš.

,,Ty jsi zapomněl, pro co jsem tě tam poslala, že? Pivo a zavináče jsi si přinesl."

,,Ale nezapomněl, Zuzi. Ty víš, že kdybych mohl, koupil bych ti modré z nebe, ale prostě ho dnes neměli. Znáš důchodce. Jak je něco v akci ..."

,,Oni měli v akci modré z nebe?" chopila se manželka tématu. ,,Nemusíš shánět modré z nebe, stačilo by, kdybys zase jednou koupil lístky do divadla. Už jsme spolu dlouho nikde nebyli sami dva. Půjdeme na večeři, potom na operu a potom můžeš vyslovit tajné přání, jestli nějaké máš," mrkla na něj.

,,Ty víš, že ho mám vždycky, Zuzinko," zjihl a plácnul ji laškovně po zadku.

,,Ale no tak, jsi dnes nějaký rozverný, Jeroušku," pronesla něžně a pohladila ho po tváři.

Ano, Jeroným se cítil rozverně. Cítil se také povzneseně, vesele a hravě. Cítil se najednou mlád a plný sil. Cítil se být mužem, který je díky svému charizmatu schopen se obklopit ženami, jejichž smyslem života je pečovat a něj a házet si o sex s ním kostkou s nadějí, že padne šestka. Za máslo se mělo této výsady v Jeronýmově fantazii brzy dostat i neznámé ženě ze supermarketu.

Od toho osudného dne tam Jeroným chodil každý den. Snažil se přijít ve stejnou dobu, ve které onu ženu potkal. Rozhlížel se tak intenzivně, až si ho lidé pletli s ostrahou.

Asi po dvou týdnech se skutečně dočkal. Zrovna hledal zlevněné pizzy z letáku, který mu vložila do rukou při odchodu manželka, když ji zahlédl na druhém konci mrazicího boxu. Divže se k ní nerozběhl, ale ovládl se. Jakoby náhodou k ní zamířil s úmyslem, že dnes ji osloví. Nechtěl riskovat, že by ji snad opět viděl až za několik týdnů nebo nikdy. Přistoupil přímo k ní a dal si záležet, aby předstíral údiv: ,,Jé, to je ale náhoda. Dobrý den. Jak se celou dobu máte?"

Žena si ho chvíli prohlížela a pak se nechápavě zeptala: ,,My se známe?"

,,Ano, před 14 dny jsem vám jaksi přenechal poslední máslo."

Žena se zarazila a stejně jako předtím se na Jeronýma usmála.

,,Aha, tak to jste byl vy. Děkuju ještě jednou."

,,Tak jsem to nemyslel," zarděl se Jeroným a najednou si připadal trapně.

Žena na něj krátce tázavě pohlédla a chystala se vzdálit.

Teď nebo nikdy, dodal si odvahu.

III.

,,Nešla byste na kafe?" zeptal se a dal si záležet, aby nebylo poznat, jak moc mu na tom záleží. ,,Na chvilku. Tady za rohem to mají pěkné."

Až se toho sám lekl. Nejbližší kavárna byla z boku jejich činžovního domu a byla prosklená.

Žena chvíli váhala a on vnímal, že ho tentokrát sjela pohledem od hlavy až k patě.

,,Jeroným, podal jí rychle ruku."

,,Dagmar!" pronesla majestátně, natáhla ruku směrem k Jeronýmovi a stiskla mu dlaň tak pevně, až se mu podlomila artrózní kolena. ,,Dobře, tak proč ne, na dnes odpoledne ještě nemám nic domluveno," zkontrolovala diář.

Jeronýmovo objemné břicho zajelo v tu chvíli až k páteři a možná se vypoulilo na zádech. Ramena nabyla šíře Dunajské delty. Ona ho neodmítla!

,,Sejdeme se tam tedy za půl hodiny? Abyste měla čas dokončit nákup."

Sám hodil zmraženou pizzu zpátky do boxu i s letákem a vzal to s rozběhem do oddělení drogerie, kde popadl antiperspirant a ústní vodu. Pospíchal do auta, které měl zaparkované pod okny jejich bytu. Plížil se podél zdi činžáku, aby ho manželka nezahlédla z okna. V autě si ústní vodu otevřel, aby si lokl, ale z rozčilení si jí nalil do úst moc, takže si notně polknul. Nevadí, budu mít vonný dech až ze žaludku, říhl nahlas. Potom se několik minut potíral antiperspirantem v podpaží a pro jistotu taky za ušima a na krku. Usoudil, že potírat se v rozkroku by bylo předčasné, i když se v tříslech ze vzrušení potil. Taky chodidla v ponožkách vlhla. Sundal si tedy boty i ponožky a důkladně natřel plosky nohou. Část antiperspirantu rozetřel mezi prsty. Nevalně zavánějící ponožky nechal válet v autě na podlaze, své polobotky nazul naboso a pořádně utáhl tkaničky. Zapnul knoflík košile na pupíku, který se mu stále rozepínal.

Ještě zbývalo deset minut. Na zemi před spolujezdcem se válel zapomenutý kožený náramek jeho syna. Jeroným si ho navlékl, aby vypadal drsněji. Náramek se hodil k jeho stříbrnému kříži na krku. Méně již ke kostkované košili s límečkem, kterou Jeronýmovi ráno připravila manželka k hnědým manšestrákům. Stáhl snubák, strčil ho do kapsy ve dveřích u řidiče a dychtivě vyrazil na schůzku.

V kavárně byl první, v nejzazším koutě byl volný stoleček pro dva. Jeroným tam rázně zamířil a posadil se zády ke vchodu, aby nikdo neviděl jeho obličej. Nebylo to ale moc praktické, jelikož se musel neustále nenápadně otáčet, kdykoli zaslechl kroky, aby příchod neznámé ženy nepropásl.

Dagmar přišla přesně, usmívala se a hleděla Jeronýmovi zpříma do očí. Prozradil jí, že přátelé ho oslovují přezdívkou Rony. Rony se pokusil vyslovit ležérně s americkým přízvukem.

,,Často cestujete?" chytla se.

,,Tak co má člověk dělat s penězi, než si je užít, že?" zašveholil světácky a položil peněženku na stůl, aby doložil svůj statut.

IV.

Sotva dosedla a objednala si colu, ledabyle prohodil, že se nedávno vrátil z Floridy. Ve skutečnosti tam byl jeho šéf. Jeroným si vypůjčil detaily z jeho barvitého popisu dovolené na firemním večírku a vlastní fantazií ho doladil, včetně líčení, jak si na letišti vypůjčil jako obvykle na běžné popojíždění korvetu a jak silný oceánský proud nesl nějakou starší ženu od břehu a on si toho při odpočinku na pláži všiml dříve než pobřežní hlídka, skočil pro ni a s nasazením vlastního života ji vytáhl a předal záchranářům.

Dagmar se okázale podivila jeho statečnosti, věnovala mu další úsměv a odmlčela se.

Měl pocit, že ho skenuje. Usoudil, že se snaží odhadnout, jestli je ženatý. Aby o ni snad kvůli této banální překážce nepřišel, začal hovořit o své neutěšené situaci. Aniž by se ptala, svěřil se jí, že s manželkou ještě tak nějak je, ale že soužití delší dobu probíhá pouze formálně, bez fyzického kontaktu. Se ženou řeší jen nutné věci kolem běhu domácnosti, ale jinak si žijí každý svůj život nezávisle na tom druhém. O rozvodu prý uvažuje již dávno, jelikož si ho žena v podstatě nevšímá, o sexu ani nemluvě - je v jakémsi charitativním ženském spolku, který pomáhá shánět peníze místnímu dětskému domovu, a většinu času tráví různými schůzkami s ostatními členkami či se sponzory. Na své četné velkorysé návrhy ohledně dělení majetku se doma nedočkal kladné odezvy a zároveň se obává, že manželka by proti němu poštvala dospívající děti, které už odešly z domova na vysokoškolskou kolej. Na odluku netlačil také proto, že do dnešního dne nepotkal osudovou ženu.

Osudovou se snažil vyslovit se zvláštním důrazem.

Dagmar se demonstrativně podivila, že nerozumí tomu, proč s tak skvělým mužem netráví jeho manželka aktivně čas, jelikož ona shledává Jeronýma zábavným, vtipným a milým společníkem, což Jeronýmovi přivodilo hřejivý pocit kolem žaludku. Ona by si prý takového výjimečného muže vážila a podle toho by se k němu chovala.

Jeroným začal v duchu podepisovat rozvodové papíry z obou stran. Dagmar mu ještě pochválila náramek, který prý v jejích očích činil Jeronýma sexy a mladistvým. Termín sexy rozšířil Jeronýmovi příjemné pocity na další části těla a povzbuzen okamžitě objednal nejdražší láhev vína, co v podniku měli.

Pak se Dagmar mezi řečí začala ptát na jeho práci, jakou má pozici, co dělá a posléze i na jeho průměrný měsíční příjem.

Jeroným v duchu zajásal, že zájem ženy značí starostlivost a šetrnost. Vyvodil, že žena se obává, že dnešní účet by mohl zruinovat jeho měsíční rozpočet. Že ho snad Dagmar podceňuje. Zřejmě si není jistá, zda by byla po jeho boku zabezpečena. Svůj příjem tedy pro jistotu značně přifoukl, když měl tak skvěle našlápnuto Dagmar sbalit, a hned navrhl, že příště se mohou sejít v centru, kde jsou nejlepší (a nejdražší) restaurace ve městě.

Dagmar k jeho velké radosti souhlasila a přejela si ústa jasně červenou rtěnkou.

Jeronýmovi se chtělo vyskočit na stůl a začít na něm tancovat. Měl pocit, že jeho životní potenciál právě dostoupil vrcholu.

V.

Dagmar podotkla, že se nediví, že Jeroným vydělává takový balík, protože jeho záslužná, byť nebezpečná práce evidentně náleží do nejvyšší ligy novinařiny. Poté se k němu důvěrně naklonila a jakoby spiklenecky nadnesla, že Jeroným patří do přesně takové příjmové skupiny, pro které je vhodné investování do cenných papírů. Hned ale hádala, že Jeroným už to dávno ví a v investování se vyzná, a tak mu neříká nic nového. Jistě si je vědom, jak výhodné to je a jaké benefity to přináší.

Jeroným se zastyděl, že nevyzná, ale nahlas neřekl nic a důležitě přikyvoval. Dagmar nicméně sama iniciativně pokračovala. Zeptala se, zda preferuje spíše akcie nebo dluhopisy. Jeroným moc netušil, o čem mluví, tak plácl, že akcie. Dagmar ho pochválila a usoudila, že v tom případě Jeroným také ví, že akciovým trhům se daří setrvale dobře a že investování do akcií je absolutně bezpečné.

Jeroným to nadšeně potvrdil, stejně jako by potvrdil, že Země se otáčí kolem měsíce, kdyby si to Dagmar přála. Ta mu v tu chvíli nabídla, že by mu zprostředkovala co nejlepší profit. Podala mu vizitku. Tam bylo napsáno:

Dagmar Šmejcová

Finanční poradkyně

Česká všeobecná peněžní banka

Nejlepší banka na trhu

Jeronýma potěšilo, že by měl ženu, která se perfektně vyzná ve financích a pracuje pro jednu z nejprestižnějších bank. Zhodnotila by mnohonásobně jeho úspory. S nechutí si vzpomněl na svoji manželku, která po něm chce, aby si peníze společně užívali, dokud jsou zdrávi. Samé divadlo (jakoby nestačilo tam zajít jednou za pár let), večeře nebo oběd v restauraci každý měsíc a k tomu dvě dovolené s dětmi ročně – letní a ještě zimní.

S obdivem hleděl na Dagmar, jak široké má znalosti a poznatky z finančního sektoru, jak moudrá je její filozofie. Řekla peníze, které nemáš k dispozici, jsou peníze, které neutratíš.

Ano, problém je, že oni s manželkou dosud měli peníze k dispozici! Mnohem chytřejší je se všech peněz zbavit, předat je odborníkům a nechat si jen na to nejnutnější. Vždyť, jak také řekla Dagmar, jedině tak peníze pracují a samy si na sebe vydělávají.

Posvátně svíral vizitku. Paní je určitě inženýrkou, má univerzitní vzdělání jako on. Možná studovala i v zahraničí. Nebo tam byla na studijní stáži. Na vizitce však žádný titul neviděl. Nicméně tak nějak automaticky předpokládal, že žena musela na takovou pozici, kdy je odpovědná za manipulaci s vysokými částkami peněz, vysokoškolské vzdělání mít. Řekl si, že zřejmě v bance není zvykem tituly před jména uvádět, aby si lidé bez titulu nepřipadali méněcenní, a zeptal se přímo, jakou vysokou školu vystudovala. Zajímalo ho, jestli ekonomickou fakultu nebo finanční matematiku například na fakultě aplikovaných věd.

VI.

V tom ženě zazvonil telefon.

Dagmar Šmejcová, váš osobní bankéř, dobrý den. Co pro vás mohu udělat?

„Áno? Takže jste se rozhodl správně. … Áno, samozřejmě, jsem vám plně k dispozici, můžeme to podepsat ještě dnes, papíry jsem už připravila. … Ale mě vůbec nezdržujete, prémioví klienti mají u mne vždy absolutní přednost. … Ráda za Vámi dojedu do vaší kanceláře. Áno, za dvacet minut jsem tam. Áno.“

Jeroným pocítil zklamání. Dagmar odjede a není jisté, zda se s ním ještě někdy sejde. „Uvidím vás ještě někdy?“ upřel na ni tázavě zrak.

„Rony,“ pronesla Dagmar významně, „teď musím frčet za klientem, který je také tak úspěšný jako vy.“

Jeronýma potěšilo, že patří v očích Dagmar do elitní kategorie, a zatetelil se. Mohu si dovolit vás v budoucnu opět někam pozvat?“

„Telefon máte na vizitce,“ mrkla na něj Dagmar a ladně odplula na vysokých podpatcích.

Zůstala tam po ní jen silná kořeněná vůně. Jeroným ji vášnivě vdechoval, až se mu začala točit hlava, ale nechtěl a nemohl přestat. Bylo mu tak lehce, že by se vznášel.

„Budete si přát platit?“ zachránila ho číšnice před kolapsem.

Jeroným pohlédl na nedopitou láhev drahého vína a přemýšlel, zda je trapné, aby si vzal zbytek s sebou domů. Zbyla v ní více než polovina nápoje. Pak si uvědomil, že elitní lidé by to neudělali.

„Ano, přineste mi účet, prosím.“

Když číšnice odešla, zkontroloval pohledem, že se nikdo z hostů na něj nedívá, a obsah láhve vypil na ex. Říhnul a otřel si ústa.

Před restaurací málem vrazil do manželky. Šla zrovna kolem. Jeroným přistál zpátky na zem.

„Ty jsi byl sám odpoledne v restauraci?“ divila se.

Jeronýmovi nezbylo než zalhat: „Mělo to být překvapení. Zarezervoval jsem pro nás stůl. Chtěla jsi přece do divadla a před tím na večeři.“

„Chtěla, Jeroušku, ale myslela jsem, že zajdeme někam v centru, do lepšího podniku. Ne za rohem domu.“

Jeroným znova říhl.

„Ty jsi pil?“

„No, koštnul jsem tam nějaký patok a máš pravdu, půjdem raději do centra, já to tady zase zruším.“

„Ty labužníku. Půjdem to tam spolu zrušit?“

„Nenenene, to by bylo trapný, musel jsem je přemlouvat, měli na všechny večery plno.“

„Tady? Fakt?“

„Jo. Zruším to zítra, ať nevypadám jako blázen, co mění každých pět minut plány. Mimoto, labužník by si dal něco domácího a hned,“ podíval se významně na Zuzku povzbuzen alkoholem.

„Nejdřív spolu dojdeme nakoupit,“ zpražila ho. „Vidím, že nic neneseš, žes do sámošky ani nedošel. Kolik žes toho okoštoval?“

„Neptej se, Zuzi. Vezmu ti nákupní tašku,“ napřáhl se.

„Jéžišmarjá, kde máš snubák?“ lekla se Zuzka.

„Já ho nemám?“ předstíral leknutí i Jeroným.

„Ne.“

„Musel mi sklouznout z prstu.“

„To máš z toho chlastání.“

„Už vím, bude na stole v práci, ukazoval jsem ho kolegyni Erice, chce se vdávat.“

„Říkal jsi, že ti musel sklouznout z prstu.“

„No, asi jak jsem si ho znovu nasazoval, tak sklouznul.“

Zuzka se zarazila a prohlédla si celého Jeronýma. Všimla si koženého náramku a absence ponožek, které si ráno určitě bral.

„Ty někoho máš!“

„Já? Prosím tě, mám žen plné zuby z redakce.“

Zuzka si vzpomněla na obtisk ruky na Jeronýmově obličeji: „Ony tebe asi taky,“ zasmála se, i když jí do smíchu nebylo a přepadla ji nepříjemná předtucha. „Jdeme na ten nákup, ať už jsme zpátky doma, přikázala rozhodně.“

VII.

Jeroným a Dagmar opět spolu seděli v restauraci, tentokrát v centru města. Jeroným pochválil Dagmar elegantní světlemodrý kostýmek, ve kterém si odskočila z práce. Kostýmek byl decentní a pod ním se rýsovala bílá halenka. Dagmar působila formálně, a tudíž nedostupně, a to Jeronýma vzrušovalo. Navíc opět neměla moc času. Vypila si pouze kávu, ačkoli ji Jeroným zval na oběd, a už koukala na hodinky. Po dvaceti minutách se k velkému Jeronýmově zklamání omluvila, že už musí jít, protože jí začíná odpolední směna. Nicméně mu nabídla, aby ji navštívil v její kanceláři v bance. Jeroným rovnou požádal o termín. Dagmar pro něj rychle našla místo za týden v jedenáct hodin dopoledne a odcupitala.

Jeroným si dal ještě frťana rumu na kuráž a také se vrátil do práce. Pronášel bonmoty, laškoval s každou kolegyní, připadal si světácky. Napsal článek o tom, jak se na zahradě páří jednotlivé druhy hmyzu, hlemýždi, ba i krtci. Napsal článek o lásce k zahradničení. Napsal o tom, jaké líbezné zvuky vyluzují cikády.

Týden uplynul a Jeroným se ráno doma pokoušel nacpat do svého jediného obleku. Naposledy ho měl na slavnostní imatrikulaci svého syna.

„Proč si bereš oblek?“ divila se Zuzka.

„No, přijede k nám na vizitu mediální majitel našeho časopisu, máme prý vypadat k světu.“

„Aha, tak si nezapomeň kravatu, košile máš vyžehlené, snad nějakou zapneš,“ pobídla ho Zuzka. „Cítím, že ses na ty šéfy taky pořádně navoněl kolínskou. Aby z tebe neomdleli, až je budeš držet v náruči.“

„Proč bych je měl držet v náruči?“

„Ale jen tak, měla jsem na mysli pracovní objetí, až je dojme kvalita tvé práce.“

„Meleš blbosti,“ ulevil si demonstrativně Jeroným a koukal, aby už byl pryč. Nerad Zuzku klamal, ale nemohl si pomoci. Stejně si za všechno může sama, je taková podezřívavá a rýpavá, ospravedlňoval se v duchu, když zavíral dveře od bytu.

Dopoledne se v práci nedokázal už na nic soustředit, vlastně vůbec dodnes neví, co tam mezi příchodem a schůzkou dělal.

Konečně si ho Dagmar přišla vyzvednout na recepci banky. Opět jí to slušelo, tentokrát měla šedý kostýmek a halenku měla u krku rozhalenou. Jeronýmova fantazie okamžitě začala pracovat na plné obrátky. Dagmar mu udělala čaj. Začala mu vyprávět, jak právě jeden klient vybral bonusové úroky ze spoření ve fondu. A že je to velmi chytrý a schopný člověk. Manažer.

Jeroným považoval za slušné projevit o téma zájem a popravdě představa snadného zbohatnutí mu také nebyla proti mysli. Zeptal se tedy, jakým způsobem ten pán investoval a jakým způsobem vydělal.

Dagmar mu to ochotně vysvětlila a nabídla mu okamžité zřízení stejného finančního produktu, jak to nazývala. Manažer prý vydělal doslova majlant a přitom investoval pouze milion korun. Nyní si prý může koupit třeba starší Mercedes. A Dagmar zbožňuje Mercedesy.

Jeroným ze sebe honem vyrazil, že už také dávno uvažoval o zhodnocení svých financí u fondů a koupi Mercedesu, ale že manželka je proti, jelikož chce mít peníze úročené na takovém účtu, ze kterého je může kdykoli vybrat nebo převést.

Dagmar se zasmála, že to nevadí, že Jeroným podpis manželky nutně nepotřebuje a že rodinné úspory může zhodnotit sám, když je ten moudřejší. Hned odkudsi vytáhla nějaké tiskopisy, položila je před Jeronýma a vyzvala ho, aby vyplnil své údaje, aby mohl do jednoho vybraného fondu, toho nejlepšího, vstoupit.

Jeroným neměl nic takového rozmyšleno a nebyl na nic takového připraven. Paní se ovšem začala zároveň ptát, zda ví o nějakých výhodnějších formách zhodnocení úspor a zopakovala, že někteří hloupí lidé si nechávají peníze jen tak ležet na bankovních účtech.

Poslední věc, kterou by Jeroným v té chvíli připustil, byla, aby připadal Dagmar hloupý. Urychleně začal do kolonek vypisovat údaje přesně podle toho, jak mu je Dagmar diktovala nebo jak mu radila.

Když byly všechny kolonky vyplněné, paní se mu nejprve dlouze zahleděla do očí a potom píchla papírem do papíru, aby podepsal tuhle a tady. Vyžádala si občanský průkaz. Jeroným dychtivě podepisoval, jelikož Dagmar se při tom nad něj nakláněla a jemně se ho dotýkala. Potom si Dagmar papíry rázně shrnula a odešla, aby pořídila skeny.

Jeroným se začal cítit nesvůj. Snažil se uvědomit si, k čemu se vlastně zavázal. Ale mozek mu v tu chvíli moc nesloužil. Rušili ho motýli v podbřišku a hřály ho Dagmařiny doteky na ramenou.

VIII.

Jeroným si matně vybavoval, že někam do formuláře uvedl, že vloží do fondu půl milionu, ač si byl jist, že s manželkou jejich úspory momentálně po nedávné rekonstrukci bytu nečítají víc než sto tisíc. Kde sežene chybějící peníze, netušil. Snad mu půjčí staří rodiče.

Jakmile se paní Dagmar vrátila, Jeroným se vzchopil a snažil se dodatečně přečíst smluvní podmínky. Chtěl se ujistit, že investoval bezpečně, když mu Dagmar jako odbornice vybrala ten údajně nejlepší fond.

„Paní Dagmar, tady čtu, že klient nese investiční rizika napřímo. Co to znamená? Jaká investiční rizika?“

„Rony,“ zahleděla se na něj shovívavě, „ta rizika jsou minimální až žádná.“

„Ale jaká rizika jsou míněna?“

„No, že ty výnosy můžou být někdy menší, ale budou.“

„Takže nemůžu o ty peníze přijít?“

„Áno, já myslím, že né. Ještě jsem o tom nikdy neslyšela, že by někdo přišel o všechny peníze.“

„Jak to myslíte, že ne o všechny? O část jo?“

„Rony, investování je někdy riziko, hlavně třeba ty fondy v Jižní Americe nebo v Indii. Ale toho se nemusíte bát.“

„V Indii? Kam jsem investoval? Říkala jste, že je to vše bezpečné.“

„No ono je to i bezpečné, záleží, jak se bude vyvíjet situace na finančním trhu.“

„Tomu nerozumím. Mám investování nějak pojištěno?“

„Prosím vás, Rony, investování není zdraví, to si nepojišťujete. To byste zbytečně někde vázal peníze, které můžete potřebovat. S naší bankou můžete být v klidu. Provádí se většinou jen investice s těmi nejvyššími výnosy.“

„K těm výnosům tady čtu, že pokles hodnoty fondem držených aktiv přímo ovlivní klientův výnos z investice.“

„Áno, to je to minimální riziko, ale nebojte, to riziko je bezpečné.“

„Bezpečné riziko?“

„Přesně tak.“

„A co je tady to lik-vid-ní riziko,“ slabikoval, „pokud se aktiva fondu stanou obtížně lik-vid-ní-mi?“

„Áno, to je tam jen jako formálně, toho si vůbec nevšímejte, to je takový finanční jazyk, oni tam musí napsat pro jistotu všechno, i když to není pro klienta důležité, hlavní je nechat peníze pracovat za nás, ne? Přece nechcete, aby vám někde jen tak ležely a ještě ztrácely hodnotu. To byste na svoje peníze nakonec ještě kdoví kolik doplácel. A to člověk nechce. Vaše děti mají důchodové spoření? Nejlepší je založit ho dítěti hned po narození, ale slovy klasika ani později není pozdě.“

„Myslíte sedmdesát let předem?“ myslel si Jeroným, že Dagmar jen žertuje.

„No, áno, víte, kolik jim za sedmdesát let naspoříte?“

„To už tady ani nebudu.

„A nejlepší je, že k těm penězům právě nemůžete, abyste je těm bezbranným dětem vzal a utratil.“

„Že se k těm penězům sedmdesát let nikdo nedostane? Jen banka?“

„Áno, celou dobu nese to riziko naspořených peněz banka. Pak je to podle toho, kdy půjdou děti do důchodu. Ale v 18 mají možnost si část vybrat, pak už ne.“

Jeronýmovi začínalo být horko. „A to je výhodné?“

„Áno. Všichni zodpovědní rodiče, kdo má svoje děti rád, i prarodiče, když mají rádi vnoučata, tak jim to důchodové spoření zakládají. Je tam vysoký úrok několik procent.“

„A platí jim ho ze svého důchodu?“

„Áno, a ty vnoučata jim to oplatí.“

„Kdy?“

„Máte pravdu, Rony, vy to chápete, že je to také bezpečná investice. Tady je formulář. Vlastně dva, říkal jste, že máte dvě děti. Že jste to vy a už se tak nějak známe, tak to můžeme sepsat hned, i když mám nabitý kalendář na měsíc dopředu.“

„Já asi teď nic dalšího zakládat nechci,“ lekl se již tak zpocený Jeroným.

Aby si to s Dagmar nerozházel, snažil se jí zalichotit: „Musím uznat, že jste skutečná odbornice. Vy jste po promoci nastoupila hned sem?“ vrátil se k otázce, kterou již položil Dagmar v restauraci.

„Áno, hned po promoci na učňáku s maturitou jsem nejdřív pracovala jako kadeřnice, ale živnost jsem si zrušila, protože mě bolely z toho poskakování kolem zákaznic nohy, pak jsem si udělala kurz finanční poradkyně od úřadu práce, a to jsem dostala certifikát a od té doby pracuju tady. Už jsem třikrát byla vyhodnocená jako nejlepší poradkyně měsíce.“

Jeroným zalapal po dechu. Byl v šoku. Nerozuměl tomu. A ze svého investování měl špatný pocit, který se po Dagmařině otevřené odpovědi znásobil. Chybí mu čtyři sta tisíc. Kde je má do týdne vzít?

IX.

Přece nebude žádat Dagmar o bankovní půjčku. Ztratil by u ní kredit a image. Ale když se sblíží, ona mu finance pohlídá, vždyť se záhy stane Jeronýmovou milenkou, možná i partnerkou. On na tom fondu hodně vydělá, má to všechno pod kontrolou, je přece pořád chlap se vším všudy.

Protože se blížilo poledne, zeptal se, zda může Dagmar opět o pauze pozvat na oběd.

„Pane Rony,“ podívala se na něj káravě, „že vy se mě snažíte svést.“

Jeroným, který byl předchozí půlhodinou vyždímaný jako citron v mandlu a vidině budoucího dobrodružství v její náruči právě obětoval půl milionu, se přestal ovládat. „Dášenko, Dádulko, já se ti musím přiznat, já tě miluju. Jsi taková krásná a elegantní a chytrá a přitažlivá a máš hezkou halenku. Kdybychom ty knoflíčky rozepli …“ přitlačil Dagmar ke zdi, „určitě máš svůdné prádlo. Vzala sis ho kvůli mně, že? Bílá krajková podprsenka, to se mi líbí, to mám nejradši, takovou nevinnost, máš k tomu i krajkové spoďárky? Ukaž mi je.“

Jeronýmovi se podařilo rozepnout bránící se Dagmar dva knoflíčky a potom ucítil známé bolestivé plesknutí do tváře. Před očima mu zajiskřilo. Dagmar měla docela sílu.

„Au! Proč mě biješ, Dášenko?“

Dagmar se na něj suše podívala a pronesla důrazně: „My si netykáme a dejte ty ruce ze mě dolů.“

„Ale Dášenko, ty nevíš, že já na tebe pořád upřímně myslím od toho dne, co jsem tě poprvé potkal. Já z tebe šílím. My dva jsme si souzení, proto jsme se potkali. Ty to přece taky musíš cítit. Nebraň se tomu. Je to náš osud,“ pokoušel se knoflíčky rozepnout znova, protože Dagmar si je mezitím opět zapnula.

„Rony,“ chytila ho za obě předloktí a odstrčila ho. „Jsem čerstvě vdaná, takže osud má se mnou zřejmě jiný plány.“

„Ty ses teprve vdávala? Takhle jsem tě minul?“

„Vdávala jsem se podruhý, takže jste mě teda minul dvakrát, jestli to chcete vědět přesně.“

„Aha, tak já na tebe počkám, Dášenko, a budeš se vdávat potřetí,“ zapomněl Jeroným, že je sám ještě ženatý.

„Pane Rony, nikoho nehledam a nemam o mimomanželský vztahy zájem.“

Jeronýmovi se zhroutil svět. Dagmar mu začala unikat. Žena, která mu zvedla sebevědomí! Odmítal se vzdát. „Ale Dášenko, mně by bylo bez tebe smutno,“ zakňoural a ruce svěsil podél těla.

„Zaprvý mám za deset minut dalšího klienta a chci se na něj připravit a zadruhý už jsem řekla, že nemam zájem,“ odsekla Dagmar. Poté přešla opět do formálního tónu. „Přeji vám úspěšné zhodnocení vašich úspor a jsem ráda, že jsem mohla pomoci a nabídnout náš výhodný finanční produkt. Kdyby vaši známí nebo příbuzní měli taky zájem výhodně investovat nebo si zařídit životní a úrazové pojištění, stavební spoření nebo termínovaný vklad, jsem jim plně k dispozici. Můžu vám dát víc vizitek,“ podala mu další tři. Jeroným je automaticky uchopil.

„Moje krásná Dášenko, včera se mi o tobě zdálo,“ chtěl ji dál přesvědčovat, ale Dagmar popošla ke dveřím a otevřela je.

„Jsem ráda, pane Jeronýme, že jsme se seznámili, ale teď už vážně musíte jít. Nashledanou.“ Podala mu ruku. Jeroným ji dychtivě stisknul a podíval se Dagmar do očí. Její obličej byl bez emocí. Za vteřinu svoji ruku vytrhla z jeho sevření a zavolala na ostrahu: „Doprovoďte prosím pána k východu.“ Pak se vrátila zpátky ke svému stolu stolu a přejela si spokojeně ústa rudou rtěnkou.

Zklamaný Jeroným vyšel z banky jako omámený. Cítil lítost a bál se znova podívat do desek, které si odnášel v černé kožené značkové byznysové tašce, kterou si kvůli Dagmar za dvanáct tisíc pořídil. Taška barevně ladila s šedými obtaženými texaskami a designovými polobotkovými teniskami, které si objednal z internetu. Měly bílou gumovou podrážku a zbytek boty působil jako ponožka. Černá ponožka obepínající nárt do třetiny lýtek s výrazným neonovým nápisem Bucci na kotníku. V práci si ho kvůli těmto botám kolegyně dobíraly, on to musel vydržet. Byl přesvědčený, že ho tenisky omladily o dvacet let.

Není možné, že s ním Dagmar hrála nějakou hru a že jí naletěl. Ne, to je určitě omyl, který se brzy vysvětlí. Hlavně Dagmar se po něm určitě začne stýskat. Počká pár dní, sama mu zavolá. Má jeho telefonní číslo. I adresu. Pravděpodobné je i to, že mu pošle dopis poštou. Bude tam přiznání, že nezájem jen předstírala a že si nemůže pomoci, aby po Jeronýmovi netoužila, a dopis bude zakončen svůdným otiskem její rudé rtěnky ve tvaru polibku. Je ale trpělivý, ví, že ženy potřebují čas. Asi ji zaskočil. Pro ni je půl milionu jako nic. Je přece zaměstnanec banky.

Když se toho dne odpoledne po práci dovlekl domů (protože Dagmar zatím nepsala ani nevolala), Zuzka okamžitě věděla, že se mu něco stalo. Jeho chování bylo v poslední době celkově podivné. Znala ho přece dvacet let. Podívala se na jeho ponožkoboty Bucci a pronesla „Vypadáš jako zmoklá slepice, Jerouši, nechceš mi něco říct?“